Slovo v médiích Zpět na výpis

Můj sen je Miss (Pavel Cejnar)

Rozhovory | 1. ledna 2010, 21:20

Uveřejněno v časopise Event & promotion (odborný časopis zaměřený na event-marketing a sales promotion, vydání 2009)

S Pavlem Cejnarem jsme se setkali ve studiu rádia Evropa 2, které šíří jeho hlas éterem. Jeho tvář ale už dlouho není neznámá ani televizním divákům, a to jak stanice Prima, tak i Óčko. Schopnost uvádět pořady a hovořit o tématech pro všechny věkové skupiny od deseti do devadesáti let je krásný dar a Pavlovi Cejnarovi se daří tento dar zúročit.

M.H.: Kde všude Vás můžeme vidět a slyšet?

P.C.: Na prvním místě je rádio Evropa 2. To je jasné a dané. Potom pracuji na Primě, kde to byl nejdřív pořad “Jak se staví sen”, který je asi nejúspěšnějším, na kterém jsem se podílel, potom “Jak se staví dům”. “Jak se staví sen” má před natáčením dalších šestnácti dílů, na konci roku se dopracujeme k šedesátce. Pro hudební televizi Óčko dělám teeagerovský pořad pro časopis Bravo. Tam se rozebírá “láska, sex a trápení” a to mě baví. Například narazíme na lechtivá témata a podaří se mi dostat z protagonistů i to, co ještě nikdy neřekli. Je to pro mladé deset až osmnáct let, tedy pro ty, kteří teprve objevují intimní krásy života.

M.H.: Pro kterou cílovou skupinu Vás baví moderovat nejvíc? Některé je možná těžší se přizpůsobit.

P.C.: Myslím, že každá má něco do sebe a aspoň to není všechno na jedno brdo. “Jak se staví sen” je pro lidi ve věku 0 až 99, potom jde do rádia, které je spíš jen pro mladší. Příjemně se mi to doplňuje. Nemám stereotyp a na každou práci se těším.

M.H.: Jaký hlavní rozdíl vnímáte mezi prací pro rádio a pro televizi?

P.C.: V televizi člověk musí dbát na to, že je vidět. Do rádia může ráno přijít ospalý a zničený. V televizi musí být člověk kvůli vizualizaci stoprocentně svěží. Může tam ale zase pomaleji mluvit, protože pauzy může vyplnit gesty. V rádiu říkám jednu větu, ale už musím myslet na další. Posluchač by nepochopil, proč je najednou pauza.

M.H.: Chodíte snad často do rádia “zničený”?

P.C.: To ne, vysílám odpoledne.(smích)

M.H.: Takže to máte pojištěné.

P.C.: Mám, ale stane se, že člověk přijde do rádia se špatnou náladou. Zapne mikrofon, po dvou minutách ho vypne a může se zase šklebit. V televizi je výraz vidět, náladu musím mít pořád dobrou a nic nedat znát.

M.H.: Máte nějaký konkrétní vnitřní program, který Vás zaručeně dobře naladí, když je nutné?

P.C.: Určitě mám. Pustil bych si Robbieho Williamse z koncertu, konkrétně “Feel” a “Angels”, protože to mě dokáže stoprocentně připravit na práci. Robbie Williams je můj vzor i vlastně vrba. Musí to být ale ta konkrétní nahrávka z koncertu. Potom ze mě všechno spadne. Pomáhá mě to, když jdu k zubaři, když letím letadlem, kdekoliv. Ani nevím proč.

M.H.: Rozhodí Vás něco nebo někdo?

P.C.: Možná když na mě leze chřipka, tak to není moc příjemné. Ale že by někdo sem do rádia přišel a rozhodil mě, to myslím, že se po těch letech už jen tak nestane.

M.H.: Práce v rádiu je potud náročná, že je každodenní. Komunikace s posluchači přesto má být zajímavá a zábavná, a to přesto, že ne vždy má volající co nabídnout. Jak s tím bojujete?

P.C.: Nemusím bojovat. Člověk musí umět vnímat náladu a atmosféru při vysílání, poslouchat písničku a potom mě něco vždy napadne. Až v tu danou chvíli. Mám samozřejmě nějaké osnovy a rozhodím si, co kdy během hodiny řeknu. Aspektů, které se musí zohlednit při tom, jak jít na lidi, je strašně moc. Ale to je hlavně to tajemství, které nemohu prozradit, protože potom by mohl být moderátorem každý. (smích) Člověk musí být pohodový a profesionálně pozitivní. Když budu mít depku, tak to nikoho z těch pěti set posluchačů nebude zajímat. Rozladění nesmí být vůbec znát. To je jako kdyby řidič byl naštvaný a okamžitě naboural. To nejde, musí naopak řídit dál.

M.H.: Jakým způsobem jste se k moderování propracoval?

P.C.: U mě to bylo náhodou. Když jsme maturovali, jeden kamarád mě poprosil o záskok na diskotéce, protože se potřeboval učit. Říkal jsem si, že to bude nějaká blbost, ale zaskočil jsem. Tehdy mi bylo asi sedmnáct a dostal jsem za to tři stovky. To tehdy bylo hodně peněz. Potom jsem chodil já za ním, jestli nepotřebuje pomoc a tak jsem začal dělat diskžokeje. Když mi bylo asi devatenáct, zemřela mi máma a byl jsem na tom půl roku hodně špatně. Potom jsem zase začal hrát na diskotékách a všimli si mě v jedom pardubickém rádiu. Přišli za mnou s nabídkou, jestli u nich nechci pracovat. Tak to postupovalo: vždycky jsem dostal nabídku, nikdy jsem nedělal žádný konkurs. Když jsem pracoval v pardubickém rádiu, všimli si mě na Evropě 2. Práce mi přichází naštěstí sama. Myslím, že kdybych se někam tlačil a chtěl jít hrozně moc rychle nahoru, měl bych rychlý pád dolů. Zatím v tom pracuji téměř patnáct let a pořád mám pocit, že moje cesta jde mírně nahoru. Nechci, aby prudce stoupala, to není přirozené.

M.H.: Uvědomujete si, jaké máte štěstí? To je určitě sen všech moderátorů.

P.C.: Často, když se mi nechce do práce, myslím na mamku a nechci ji naštvat, protože si myslím, že ona nade mnou nahoře musí držet ochrannou ruku. Chci, aby na mě byla pyšná.

Člověk musí být se sebou stale nespokojený, stale na sobě dál pracovat. Jakmile je někdo se sebou už moc spokojený a jede po jedné linii, tak uz zadny vzestup nahoru nejde.

M.H.: Moderujete take firemní a společenské akce?

P.C.: Samozřejmě a všeho druhu. Rád objevuji nové akce a pak mě napadají nové věci. Když člověk vyhlašuje už podesáté například golfový turnaj, tak v tom má sice praxi, ale už neobjevuje nic moc nového. Rádio a televise je pro člověka takové PR a potom sklízí ovoce na ostatních akcích. Moderuji sportovní akce, pořád take diskotéky, všechno možné. Kromě jiného jsem moderoval nějakou Miss – to je mimochodem fakt můj sen, moderovat jednou nějakou velkou Miss. To by mě bavilo hodně, pracovat s těmi holkami v rámci moderování. Když jsem uváděl tuším Východočeskou Miss, využíval jsem krásně té jejich nezkušenosti v showbusinessu. Stačí trochu do nich zarýt a vyjde z toho krásně vtipná záležitost.

M.H.: Máte rád na akcích scénáře?

P.C.: Někdo sice rád jede přesně podle scénáře, ale já naopak rád vybočuji. Na Primě mi říkají, že jsem neřízená střela. Někteří kameramani jsou ze mě nešťastní, protože nestačí přešvenknout, když najednou nějak odejdu a záběr nevyjde. Ale říkám jim, že si mě musí najít. Koncert Robbieho Williamse je taky každý jiný, je taky neřízená střela. Nikdo neví, co kdy na pódiu udělá a to same mám s moderováním. Když se mě někdo předem ptá, na co se ho budu ptát, musím říct, že opravdu nevím, že mě to napadne až na místě. Otázka často vyplyne z předcházející odpovědi a tu taky předem neznám. Na akcích něco rozjedu, ale už potom nechám mluvit ostatní a vycházím z toho, co se aktuálně děje. Proč vymýšlet ohrané fóry, když vtipné situace vznikají nové samy od sebe. Toho se musí využít. Samozřejmě se musím držet jednoho strana důležitého hesla, a to že méně je více. Nejde situaci rozvádět tak dlouho, až vtip úplně vykysne.Člověk musí umět včas jet zase dál. Každý moderátor by měl mít svůj styl. Potom si klient může vybírat, koho na co potřebuje.

M.H.: Máte rád formální akce?

P.C.: Většina klientů, která byla zvyklá na formálnost a bála se něčeho neformálního, změnila názor, když viděla, že to jde odmoderovat dobře i neformálně. Potom už to nechtějí jinak. Formálně to může odříkat robot.

M.H.: Rozladil Vás nějaký klient?

P.C.: Nevzpomínám si. Snad jen jednou na road show, kde byli všichni naprosto spokojeni a přesto na řediteli bylo vidět, že mi něco musí vytknout za každou cenu. Nelíbilo se mu, že na akci, kde byli děti, jsem používal slovo “sranda” místo “legrace”, protože “sranda” je vulgární. To mě hrozně tenkrát rozčílilo, protože to není pravda. Volali jsme kvůli tomu do Ústavu jazyka českého. Potom jsme se tomu smáli.

M.H.: Jak trávíte volný čas?

P.C.: Rád chodím na golf, na squash, ikdyž teď moc nestíhám. Jinak jsem rád, když jdu s kamarády ve své hospůdce v Pardubicích na pivo. Tam se bavíme úplně normálně o holkách. Zakazuji mluvit o politice a o práci. Politický pořad by nebyl pro mě, jsem stvořený spíš pro srandovnější, pardon, legračnější programy.

M.H.: Nestává se Vám někdy, že Vás v rádiu zaměňují s Leošem Marešem?

P.C.: Dřív, když jsem nastoupil do rádia, tak hodně. Máme podobný hlas, protože máme stejný mikrofon nastavený se stejnými korekcemi. Navíc jsme stejně staří, on je jen o měsíc starší. Když jsem nebyl v televizi a navíc jsem vysílal hned po Leošovi, tak si posluchači mysleli, že Leoš vysílá dál. Ale teď už nás rozeznají bez problémů.

Komentáře

Reagovat na příspěvek

(email nebude zveřejněn)

 

Vyplňte následující slova bez mezery: No Spam

Upozorňujeme, že příspěvky obsahující vulgární výrazy, reklamu, či příspěvky nevztahující se k tématu mohou být smazány.