Velmi oblíbenou větou v českých končinách je, že politici jsou odtrženi od reality a od voličů. A to se hovoří o české politické reprezentaci žijící na území České republiky. Co když se její představitelé postupně odstěhují do Bruselu, zapojí se do davu zástupců z dalších zemí a začnou spolurozhodovat o pravidlech, která budou platná od Řecka po Švédsko? Tím se jistě likvidaci oné odtrženosti dvakrát nepomůže.

Velkým tématem různých konferencí je princip demokracie a tzv. demokratický deficit v EU. Česká republika se stala jakýmsi rebelem, který jak známo měl k Lisabonské smlouvě řadu výhrad. Dovolil si upozorňovat na rizika v ní obsažená, stejně jako na nejednoznačnost a přebujelou obsáhlost tohoto dokumentu. To byla realita „A“. Byli jsme ale často svědky, jak se tyto výhrady přetvářely do reality „B“. Ta tvrdila, že jsme proti EU jako takové a kladla otázky, proč tam Česká republika vstupovala, když se jí v ní nelíbí. Ovšem realita „A“ neměla s realitou „B“nic společného. Když někdo vstupuje do manželství a jeden z manželů by například začal druhého zamykat v koupelně a ten s tím nebyl spokojen, ještě by to zdaleka neznamenalo, že je proti instituci manželství jako takové. Je-li demokracie, pak existuje možnost vyjádřit názor a kritici Lisabonské smlouvy vyjadřovali svůj názor. Nemusel se všem líbit, ale to je věc jiná. Bylo to jejich právo. Škoda, že určité prodlevy a postupy nahrávaly těm, kteří celou snahu upozornit na nedostatky smlouvy zjednodušovali na schválnost celou záležitost protahovat.

Evropa je krásná svou rozmanitostí. Každá země má svou historii, kulturu, zvyky a obyčeje…a její národy svou mentalitu. Když ji procestujeme, můžeme se těšit z těchto rozdílů. Kam až má věst snaha procesy v těchto zemích unifikovat, když tato snaha musí logicky narážet právě na tyto odlišnosti? A mají se snad likvidovat, když mentalita je dána přirozenou cestou a řada dalších specifik vývojem? Tyto odlišnosti jsou navíc v Evropě tím, co ji dělá svébytnou a krásnou.

Bujení byrokracie, delegování národních kompetencí do Bruselu, pokud to není nutné atd. Snaha mírnit tyto trendy je kritikou konstruktivní, nikoliv destruktivní.

Lisabonská smlouva je uzavřena. A je jen otázkou času, kdy na stůl přijde Madrid, Stockholm nebo jiná zkratka pro novou smlouvu, která na Lisabon naváže a půjde opět o něco dál. V integraci, v množství pravidel, v posilování pravomocí Unie a jejích úředníků, ve všem.

Možná si teď řada lidí říká, že všechny ty pře o kvalitu Lisabonské smlouvy byly k ničemu. To ale nemusí být vůbec pravda. Jeho kritika ze strany prezidenta České republiky a skupiny senátorů byla výrazná a zapsala se do paměti. V minulosti byla tato kritika kritizována. V budoucnosti může mít jeden velmi pozitivní dopad: ostatní státy si uvědomí, že před rychlým, téměř automatickým podpisem závažných dokumentů se mohou více veřejně v rámci EU zabývat jejich důsledky, než tomu bylo doposud. To ve chvíli, až přijdou další Lisabony. A ony přijdou.

III. odboj

Tomáš Beran | 30. ledna 2010, 3:05

Buďte zdráva, paní poslankyně,

z Událostí ČT jsem se včera dozvěděl, že diskuse ve Sněmovně o III. odboji byla dlouhá a emotivní. Redaktorky Málková a Čermáková neuznaly za vhodné zařadit ani zmínku o vystoupení paní Kavalírové, ale ani o sprostotě Grebeníčkově, o Vaší "omluvě" či o vystoupení paní Páralové. Přečetl jsem si to až v záznamech PS.

Chci říct, že jsem znechucen tím, jak hlavní zpravodajský pořad veřejné televize pracuje: Uklízení sněhu je pro něj důležitější než muklové. Ohavná je ostatně i promrhaná příležitost divákům ukázat, jaké charaktery mají jednotliví poslanci.

Doufám, že kromě mé maličkosti se z deseti milionů lidí tady okolo najdou ještě aspoň čtyři další, kteří si stenozáznam přečtou.

Sobotní noviny se s jakousi výjimkou Práva jednání o odboji moc nevěnují. Haló noviny věští, že III. odboj se do voleb projednat nestihne.

Děkuji Vám, panu Bratskému i paní Páralové a panu Liškovi za vystoupení ve Sněmovně.

A nebojte, revoluční dav ji neobklíčí a IV. odboj nebude muset nastoupit. Neomarxisté pracují jinými metodami, svůj gramsciovský pochod institucemi zahájili už dávno a až přetvoří paradigma, nejenom u nás, ale v celé Evropě včetně Malty, Irska, Polska či Litvy, obejde se nová zrůdnost bez fyzického násilí. O Lisabonské smlouvě nepochybuji, že je toho součástí.

Vše dobré, T.B.